Jedna malá růže
Jednoho dne se to stalo. Pochopila, že svou růži nikdy nezmění a že i když ji miluje, pečuje o ni, musí ji opustit. Ta růže byla krásná, trochu svéhlavá, trochu sobecká a zahleděná do sebe. Jak ji mohla mít tak ráda? I s těmi chybami. Neviděla to. Nebo ano? Možná to nechtěla vidět, když ji stále zalévala svou láskou a chránila ji před větrem a divou zvěří. Láska nám zavírá oči. Láska nechce moc. A ona ani moc nechtěla. Od své růže očekávala jen málo. Aby k ní sklonila svůj sladký květ a naslouchala jí. Aby pod skleněným poklopem neskrývala své pocity, a aby promluvila v pravý čas. Ano, je čas mluvit a čas mlčet. Je čas zalévat a chránit své růže. Někdy však od nich musíte odejít, aby vás nezranily ještě víc. Všechny růže mají trny. A někdy je použijí, aniž by chtěly.
Chcete znát pravdu o její růži? Její růže je překrásná. Voní jako žádná jiná. Je ale tak neproniknutelná. Nedokáže otevřít svůj květ. Tak dlouho v to doufala. Věřila, že si ji získá... Byla pro ni vodou, rosou i sluncem. Ale možná by ji už měla nechat napospas housenkám. Třeba by jí pak aspoň umožnila poznat motýly. Má to udělat? Opustit svou růži? Pochopí růže tu ztrátu? Pozná to vůbec? Je tak křehká! I když navenek působí silně. Má přece trny. Pořád je to ale jen květina. Pro ostatní. Pro ni ne. Pro ni je její růže celý svět. Její srdce je u ní. Pod tím chladným skleněným poklopem. Jak jej násilím odtrhnout? A kdo uhyne steskem? Hádáte správně, ta květina to nebude. Jít anebo nejít? Co ukáže zítřek? Tolik váhání...
Znovu
se vraťme na začátek. Přišel přece čas. Jsou jiné světy,
jiné planety a možná i jiné růže. Nerozhodnost nepomůže
ničemu. Vůně láká, bolí to. Dlaně poškrábané od trnů. Ne
každý příběh má dobrý konec. Pochopila to. Musí se zachránit
a opustit svoji růži. Ač to může být sobecké, neexistuje
nikdo, kdo umí jen dávat a neunavit se. Láska nic nestojí a
přesto se jí nedostává. Až jednou potkáte její krásnou a
sladkou růži, řekněte jí, že je ještě naděje, ale ta už je
schovaná jen v jejích lístcích...